Kontrola kriminality

Termín „kontrola kriminality“ odpovídá staršímu termínu „boj s kriminalitou“, který více akcentuje represivní přístup. Naopak pojem kontrola kriminality vystihuje vzájemnou vyváženost represe (z lat. obrana, zábrana, potlačení, činnost proti někomu, odveta) a prevence (z lat. praeventus – zákrok předem, předchozí zajištění, včasná obrana, ochrana).

Kontrolovat kriminalitu, resp. bojovat s kriminalitou znamená držet ji v určitých mezích. To lze:

-snižováním kvantity kriminality: zastavením růstu, resp. udržením stávajícího stavu počtu spáchaných skutků a pachatelů;

-snižováním kvality kriminality: společenské závažnosti a nebezpečnosti spáchané kriminality (např. eliminováním organizovaných forem kriminality);

-dekriminalizací a depenalizací: jde o přesun jednání, dříve považovaných za trestná, nejčastěji do oblasti práva správního a jejich řešení formou přestupků (porušování administrativních předpisů, prostituce…).

Kontrola kriminality se realizuje prostřednictvím kriminální politiky dvěma subsystémy[1]:

Subsystém trestní politiky – uplatňující trestní postih – je orientovaný na represivní strategie, které mají charakter reaktivní a defenzivní reagující až po spáchání trestného činu.

Trestní represe obvykle závažným způsobem zasahuje do života občana a proto je v právních státech podrobně upravována zákony. Představuje nejintenzivnější formu reakce státu a společnosti na kriminální chování. Měla by být až nejkrajnějším prostředkem „ ultima racio“. Předcházet by jí měly prostředky práva správního, rodinného, obchodního a jiných právních odvětví.

Na trestní represi se podílejí v rozsahu stanovených kompetencí všechny složky systému trestní justice. Spadá sem činnost policie zaměřená na odhalování trestných činů, objasňování trestných činů (obviňování pachatelů), činnost orgánů vyšetřování a státního zastupitelství v přípravném řízení, projednávání trestní věci obžalovaných pachatelů před soudem a rozhodování o vině a o trestu nebo jiném opatření a činnost orgánů vězeňství při výkonu trestů.

Subsystém preventivní politiky – uplatňující kriminálně-preventivní strategie – je orientovaný na ofenzivní a aktivní opatření zaměřené do budoucna.

Do druhé poloviny 20. století v Evropě převažovala v boji s kriminalitou trestněprávní represe. Kriminální politika splývala s politikou trestní. Výjimkou byl londýnský Metropolitan Police Act přijatý britským parlamentem v roce 1828.[2]

Odrážel názor anglické veřejnosti odmítající přijmout oficiální policii jako nástroj represe (jak se tomu stalo ve Francii v roce 1667 nebo v habsburské monarchii v roce 1754). To se neslučovalo s tradičními emocemi v anglické kultuře jako je láska ke svobodě, víra v soukromé podnikání i neochota vydávat peníze, jejichž kořeny byly již v Magně Chartě Libertatum. Vzhledem k tomu mohla londýnská policie vzniknou pouze tehdy, byla-li orientována na spolupráci s veřejností. V práci Metropolitní policie tak byla prevence kriminality shledávána jako nedílná součást policejní práce a chápána jako alternativa k represi. Teze, že měřítkem policejních schopností je absence kriminality a veřejného nepořádku, a nikoli policejní akce, které se jimi až následně zabývají, dala základ novodobému pojetí kriminality.

Ve prospěch kriminální prevence se situace začala měnit nejdříve v západoevropských státech, váhavěji (a především formálně) ve státech střední a východní Evropy.

Snaha o preventivní účinky represí je také označována jako prevence kriminality v širším smyslu (nebo také tradiční, původní). V této koncepci by trestní justice neměla mít čistě represivní charakter a měla by působit na pachatele a jeho blízké do určité míry i preventivně, především adekvátním průběhem trestního řízení (přípravného řízení i řízení před soudem).

Prevencí kriminality (v užším smyslu) je historicky mladší a rozumíme jí speciální preventivní aktivity mimo oblast trestního práva (nezahrnujeme sem ani prevenci represí). Nad rámec trestního práva se kriminální prevencí usiluje o znemožnění nebo alespoň znesnadnění kriminálního jednání. V takto koncipované kriminální prevenci jde o nejrůznější aktivity, které odstraňují, oslabují či neutralizují kriminogenní faktory, snižují příležitosti a podněty k páchání trestných činů, působí na potenciální pachatele a potenciální oběti.

[1] Novotný, O., Zapletal, J. a kol.: Kriminologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, s. 158 - 159.

[2] … „Musí býti rozuměno, a to od samého počátku, že hlavním cílem, kterého má být dosaženo, je zabránit kriminalitě. Tomuto velkému a věčnému úsilí policie je vše podřízeno. Bezpečnost osob a majetku, ochrana veřejného pořádku a všechny ostatní cíle, pro které byla policie zřízena, budou takto mnohem účinnější než při zjištění a potrestání pachatele poté, co byl úspěšný v páchání trestného činu. To musí být soustavně uchováváno v mysli každého člena policejního sboru jako pomůcka pro jeho vlastní konání. Důstojníci a strážníci budou se snažiti sami zjistit, patřičnou ostražitostí a aktivitou, jak mohou učinit extrémně těžké pro kohokoliv spáchat trestný čin uvnitř té části města, kterou mají v péči. Budou-li v kterékoli části města páchány delikty, musí být důvod k domněnce, že policie v této části není správně řízena. Nepřítomnost kriminality bude považována za nejlepší důkaz úplných schopností policie. V částech, kde pořádek a bezpečnost nebudou patrné, důstojníci a muži k nim příslušející se mohou cítit ujištěni, že takové vedení bude povšimnuto odměnou a povýšením…“.

nakladatelství Armex publishing - skripta kriminologie Sdílet na Facebooku

Kontaktujte nás

Máte otázku? Chcete s námi cokoliv probrat? Nabízíme Vám nezávaznou schůzku a bezplatnou úvodní konzultaci.

kontaktujte nás